Dynastie Feng

Rytmické klepání obrovského parního motoru lodi ustalo. Konečně, po týdnu plavby. Tak jsem si na něj už zvykl, že kdybych právě nestál opřený o zeď, bych si ani nevšiml.

“Dračí císaři”, ozývá se skrz velké, modré dveře naproti mě. “Dorazili jsme do Nealinských vod. Loď bude za pár minut ukotvena.”

“Dobře, díky, hned budu připravený.”

Jsem dost nervózní. O místních moc nevím a na tu horu knih, co mi dala Geren, se můžu vykašlat. Stejně by mi v hlavě jenom zaplňovaly drahé místo... a navíc, známe je jak dlouho, padesát let? Vsadím se, že většina jsou jenom spekulace nějakých zaprděných, smradlavých starců.

Otevírám skříň a ani moc nemusím přemýšlet, pro oficiální návštěvy musím být oblečený do mohutného, modrého roucha, vysoký červený pás kolem boků a několik vrstev barevného podoblečení. Aspoň je zima, nemůžu si představit, jak bych v tomhle chodil v parném létě.

Po navlečení se do tohoto komicky masivního obleku se, skrze bludiště uliček, vydávám na palubu. Za sebou táhnu žlutě krajkovanou vlečku s motivem žlutého fénixe a z ramen mi plandají dva žluté kusy látky s červenými nápisy, které jsem si nikdy nepřečetl. Určitě je na nich něco hlubokého, ale mě je to celkem jedno; v téhle situaci mi to nijak nepomůže.

V zasněženém přístavu mě už čeká doprovod. Yuan, můj otec a předchozí císař, se klepe v bohatě nazdobeném kočáře. To mu ty jeho věčná moudra pomohla. Kolem se snaží stát v pozoru několik do modrých uniforem oblečených vojáků s puškami v rukou. Ale ani oni nezvládají skrýt, jaká jim je zima. Jediný oheň obsadili vysoce postavení úředníci, kteří tu jsou jenom, aby ukázali, že jim na císařském trůnu ještě vůbec záleží. Kdyby dostali příležitost, zařízli by mě, a já je.

V doprovodu měkkých zvuků bot zapadajících do sněhu se vydávám vstříc té šaškárně. Teď po mně budou chtít, abych nasednul k Yuanovi, vojáci vytáhnou obrovské žluté a modré vlajky na dlouhých stožárech a budou nás v doprovodu těch zasraných úředníků parádit přímo do té obrovské kamenné brány, ústící do té několik set metrů vysoké skály, která se tu nad námi tyčí, a tam na nás bude čekat ta naše velvyslankyně Geren s těmi jejími kolegy... Chápu návštěvy komandérií, kterých mám teď už opravdu dost, ale tohle je naprostá zbytečnost. Nealin byli zavření v podzemí tisíce let. Opravdu bych chtěl, aby mi někdo vysvětlil, proč se rozhodli vylézt zorvna teď, a proč komunikují jenom s námi. A co na nich Geren tak zaujalo. Při každé návštěvě v Zakázaném měste nekonečně kecala o tom, jak byli tak dlouho zavření a jak velkorysé od nich je, že otevřeli své brány právě pro nás. Ale je naivní, jestli tomu fakt věří...

“...o. Hej, Hwo!”, strká do mě Yuan. Otáčím hlavu napravo. Skrz okýnko na mě hnědýma očima zírá černovlasá Geren. Snad po mě nic nechtěla...

“Zdravím, Geren, jak se máš? Je to tu pěkné. A něco nového?”, vyklepávám ze sebe nervózně. Cítím, jak na mě doléhá ničivý pohled Yuana. Určitě si říká “Jak jsem mohl takového vola nechat být císařem...”. A to samé si říkám taky; mám na to vůbec? Co kdyby...

“Zdravím vás jménem Říše a všech, kterým ručí za stabilitu, dračí císaři.”, uklání se Geren. Já cítím, jak mi po tváři teče kapka potu a ruce se mi přestávají klepat. “Děkuji za vaše vlídná slova, snažím se vás i Říši ukazovat v co nejlepším světle.” Jestli jsem něco čekal, určitě to nebylo tohle. Že by se nakonec vlastně nic neříkalo? Nebudu do toho moc drbat.

“Dovolíte-li, představím vás Nealinské Assanei. Jistě jste o ní mnohé četl a bezpochyby víte...”, najednou se rovná a opět mi zírá přímo do očí. “...jak se jmenuje”, dodává důrazně. I kdybych to věděl, nejsem dost v klidu na to, abych to ze sebe vyrazil. Asi něco a S?

Geren se otáčí a mizí před koni, kteří táhnou náš kočár. Něco tam vyřvává zvláštním jazykem, a my se opět rozjíždíme.

“Zibirhea”, najednou říká Yuan. “Jmenuje se Zibirhea”

“Jo, díky. A jak to víš? To užs ji někdy potkal?”

“Ano, když ti bylo šest. Navštívila Zakázané město když ti bylo šest. I tys ji potkal.”

“Nic z toho si nepamatuju. První věc co jsi pamatuju byla, jak mi Miao utírá zadek když mi byly tak dva roky. Pak několik let mám úplné okno a zase si uvědomuju tak... sedm let zpátky?”

Yuan neodpovídá, jenom zvedá ramena.

Mezitím jsme projeli přes krátké nádvoří a zabočili do druhé brány, která nám otevřela cestu po obrovské kamenné plošině do útrob hory. Na zdech jsou vytesány obrovské, šedé obličeje. Čekal bych, že národ takhle bohatý, založený na hornictví a kopání, využije na zdobení drahé kovy. Ale rozhlížím se a všechno je šedé; sem a tam nějaké kusy dřeva, tu a tam je podlaha obložená dřevem. Ale rozhodně nic, co bych čekal, a už vůbec nic, co bych vidět v Zakázaném městě.

Objíždíme na deset metrů vysokou kašnu, která sálu přidává klidnou atmosféru a příjemně studený vzduch. Po další plošině zajíždíme do druhého, k mému neuvěření ještě alespoň dvakrát většího, sálu. Nedokážu si ani představit, jak dlouho by nám muselo zabrat vytvořit něco vůbec trochu podobného. Středu sálu dominuje na třicet metrů široký sloup, který se směrem nahoru zužuje, ovšem, spíš, než aby strop držel jako nabodnutý, se zhruba v polovině výšky zase rozšiřuje. Se zemí ho spojuje precizně vytesaná a rudým dřevem zdobená zídka naplněná vodou, tekoucí po spirálách z několika děr ve stropě. Každý proud u země naráží na kamenné koule, vytvářejíce nádherné kupole. Ze stropu visí, zavěšené na řetězech obehnanými různobarevnými světýlkami, několik plošin, na každé z nich se prochází několik malých osob. Moc dobře na ně přes vysoké zábradlí, kterým je každá plošina obehnána, nevidím.

Ze sálu vede šest průchodů, nad každým z nich se tyčí sochy, torzo každé začíná těsně nad nejvyšším bodem každého z nich. Vykláním se z okýnka, abych na ně dobře viděl. Ta nad bránou, kterou jsme právě projeli, vypadá jako říšské dítě staré kolem dvanácti let. Vlasy má krátké, odstávající těsně nad její malou hlavou. Pravou ruku natahuje před sebe a dlaň jí zaplňuje jasně modrý kámen. Socha těsně na pravo od téhle je těžko vidět. Přimhuřuji oči a vágně vidím, jak jí obě ruce míří přímo nad hlavu, dlaně v pěst. Má vlasy dlouhé až po boky, dost dlouhé na to, aby pronikaly do zdi. Ani téhle soše nechybí drahý kámen; visí ji na řetízku kolem krku. Na žádné další nevidím. Chtěl bych vědět, co každá z nich představuje... mohl jsem si přečíst aspoň jednu tu knihu.

Yuanovo pobízení mě nutí schovat hlavu zpátky do kočáru. Chvíli se ho snažím poslouchat a asi mi říká něco o dnešním plánu, ale nemůžu z hlavy dostat obavy. Co se stane, když se dnešek zvrhne? Co udělám, když nesplním očekávání? Tak si mě úředníci podají na ocelovém talíři. Vždyť o nich, těch “Nealin”, ani nic nevím. Co když si mě sem pozvali jenom, aby mě mohli v klidu zabít? Nebo hůř, umučit? Udělal jsem chybu, neměl jsem sem chodit osobně... ale kdybych nešel, zase by si mysleli, že nemám na to být císař a někým by mně nahradili... Nebesa, zachraňte mě.

“Nestresuj se.”, upoutává najednou Yuanův hlas moji pozornost. Asi si všiml, jak ze mě teče, nebo jak se třepu, nebo jak jsem bledý... kdo ví? “Když na sobě necháš nervozitu takhle znát, na první pohled přijdou na to, jak slabý jsi. To si nemyslím já, ale ostatní můžou. Prostě mluv pomalu, to zvládneš.”

“No zkusím to, co mi zbyde”. Přesně tak, co mi zbyde jiného než to “zkusit”? Nemám to v sobě, tak co můžu udělat víc, než to “zkusit” a doufat? Výborná rada, děkuji.